Craig O'hara cituje (v A Reading From The Seattle N30 Communique From The Acme Collective Of The Black Block ) zásadní rozdíl mezi osobním a soukromým vlastnictvím. Osobní vlastnictví je to, které každý člověk nezbytně potřebuje ke svému životu. Mohli bychom citovat komunistické "každému dle jeho potřeb".
Soukromé vlastnictví je pak soubor majetku (potažmo i moci, jejíž vznik
je důsledkem převahy a následné soutěže o soukromé zdroje /snaha
vetřít se do přízně těm, kteří mají těmi, kteří nemají, aby ti, kteří
se vtírají měli, ti kteří mají měli více a ostatní měli ještě méně než
nic/), které disponent využívá ke svému prospěchu. Pravý kapitalistický rentiérismus (jak jej nazval můj kolega politilog prof. JUDr. Daniel Lang CSc.)
pak spočívá v zapůjčování tohoto majetku či dělení moci za úplatek či
službu. Marx by zajisté souhlasil, že takový systém vede nutně k
prohlubování společenských rozdílů, růstu moci, hromadění kapitalismu a
vzrůstu nezaměstnanosti a chudoby. Totalitu je pak velice snadné
nastolit vytvořením závislosti mnoha na majetku pár – placením přemrštěné (klidně i tržně určené) měsíční renty především za nájem, vodu, elektřinu, zvyšováním ceny nezbytných surovin s nulovou elasticitou.
Ve veřejných diskusích se pak často setkáváme s poněkud pochybnou protiargumentací, že jde historicky o majetek nabytý ve svobodné tržní soutěži
(debata kolem někdejšího soudního sporu monopolního postavení
Microsoftu). Opomeneme-li absurdní teorii existence "svobodné tržní
soutěže", striktně centrálně regulované např. autorskými zákony /viz.
pálení importovaných Čínkých napodobenin, technický lockdown patenty/,
nezbytnost základního kapitálu pro jakýkoliv začínající subjekt
(nutnost půjčovat si – nahrávat rentiérům, placení daní k zesilování
policejnosti státu, což je často se vyskytující jev pod vládou pravicově orientovaných vlád). Často přemýšlím, proč reformy ODS znamenají nové uniformy pro policisty, škrty ve školství a zdravotnictví, fašizace veřejných míst
(jako např. noční obsazení pražského vlakového nádraží státem placenými
soukromými represivními složkami, jejichž úkolem je vyhánět čekající
cestující; či absence laviček). Hlavním problémem argumentace obhajoby
historického vzniku monopolů je právě jejich historičnost, proměnlivost
podmínek.
Jedna z klasických liberálních teorií (Keynes a spol.) představuje teorii soukromého vlastnictví na modelu
3 trosečníků, z nichž každý z nich ztroskotá na jednom z 3 ostrovů,
čímž si na něj automaticky vytvoří větší právo ostatní. Pěkná teorie, historie centrální moci však opírá o krveprolití domorodého obyvatelstva
– genocidách v Africe, Střední Americe, Austrálii, totalitní Evropě,
dnes v Číně (díky níž je možný zdánlivý vzestup životní úrovně všech
občanů v kapitalistické zemi, negativní tržní vlivy se jednoduše
přesunuly z dohledu a z Číny se stala moderní kolonie, která je díky
minimálním mzdám schopná ustát i fluktuaci těžkého průmyslu, aniž
bychom si čehokoliv všimli). Byli to koneckonců právě feudálové,
vyvolení, rentiéři, kdo zbraněmi v Anglii roku 1381 svrhli demokratické
zřízení převahy poptávky po práci (nikoliv zaměstnání-prací disponuje dělník, nikoliv zaměstnavatel!)
nad nabídkou. Šlo o čistě tržní situaci, která byla promptně vyřešena
zákeřným krveprolitím a dojemným projevem Richarda II. Od té doby se
moc nezměnilo. Kapitalismus je pro kapitalisty všudypřítomným, věčným ideálem, existuje od počátku věků, vždy existovat bude a
jakékoliv výhrady proti soukromému vlastnictví jsou totalitní. Zajisté.
Vývoj jakékoliv kapitalistické země je postaven právě svou
historičností na jednoduchém principu – nakrást, nahromadit a legislativně zabránit ostatním v možnosti stejným způsobem následovat ve stopách mocných viz. historie Hollywoodu a autoského zákona, postupné přesycování trhů, vzácnost zdrojů, atd. Dnes
zkrátka již v České Republice budete mít notně větší problémy se
uplatnit než v roce 1990, pokud někdo z vašich rodičů tenkrát neobjevil
zlatou žílu.
Jedním z dalších absurdit totalitní "demokracie" je plošná politická reprezentace, která je (ačkoliv všeobecně přijímána), nepreprezentativní. Ideální
stát reprezentuje vůli občanů v jednotlivých oblastech nezávisle na
centrální moci, přizpůsobuje se potřebám jednotlivců, všech. Takové
uskupení se však vyskytuje převzácně. Máme bohužel zkušenost pouze s
totální, plošnou vládou a se zákony, které se tváří, že chrání zájmy
občanů, ale nejsou schopny se v průběhu času reformovat, čímž udržují historickou situaci pomocí fraškoidní ideologie "stálostí práv" v proměnlivosti prostředí.
Doufám v alespoň částečnou srozumitelnost tohoto duševního koncentrátu, minule slibovaný článek uveřejním snad příště…